Místo obýváku pokojíček.

Krásný sluneční den.

Před pár měsíci jsem psala o tom, jak letos v novém domečku dokončíme obývací pokoj.
Pár dnů na to se ukázalo, že obývák zůstane ve stejném stavu, v jakém je teď. Ovšem změnil se můj stav. A to jakože hodně. Naše snaha se totiž musí zaměřit na pokoj dětský a na výbavu veskrze dětskou, miminkovskou, růžovou, či modrou.
Ihned po lékařském ujištění, že si ze mně mé tělo nestřílí a my se opravdu staneme rodiči (samozřejmě těmi nejlepšími jakými být dokážeme) mi vhrkly slzy do očí. Obeznámila jsem s novou situací manžela, který ač zmaten a zaskočen, byl štěstím bez sebe. Po příjezdu domů položil našemu labradorskému retrívrovi otázku, zda mu nevadí, že zanedlouho tady budeme čtyři.
Nevím, co bych dělala, kdyby ten náš chlupáč řekl, že vadí.
Ještě teď se při vzpomínce na tu situaci nemůžu přestat smát. A manžel mi doteď vysvětluje, že se pejska jen nechtěl dotknout nebo v něm vzbudit pocit, že se o něj odteď přestaneme zajímat. Tak se ho prostě zeptal na názor.

A tak jsem teď opatrná a se mnou i všichni kolem. Je to hezký. Už jsem si dokonce na myšlenku, že tady za pár měsíců přibude malý tvoreček, pro kterého budeme dlouhou dobu ti nejúžasnější lidé na světě ❤, zvykla a hrozně se těším. I tak si ale myslím, že se těším méně, než ostatní. Budoucí babička se po hlavě vrhla do nákupů a plánování a manžel, k mému úžasu, během jednoho večera zjistil veškeré informace o postýlkách, matracích a povlečení. Jen nastávající pradědeček tomu nemůže uvěřit. Stejně jsem ale přesvědčená, že se taky hrozně těší 😊

Přese všechnu péči a lásku jsem však zmatená, děsně se bojím a nějak nevím, na co se vrhnout, co dělat, co shánět. Mám větší přehled, než jsem měla před čtyřmi měsíci, avšak stále tápu.
Kdyby jste pro mně měli nějaké rady, sem s nimi. Budu za vše moc vděčná 💜
Prozatím přeji krásné prázdniny, mnoho zážitků a dlouhých letních dnů ☀

Rekonstrukce obýváku. Já jdu raději péct.

Před rokem, na Velikonoce jsme dokončili stavbu domečku.

Samozřejmě nám peněženky nepraskají ve švech, takže vybavení máme jen to nejnutnější a dokončená je tedy "jen" kuchyň a ložnice. Všude jinde je to takový myšmaš.
Dali jsme si za cíl, že letos dokončíme obývák. Koupíme novou sedačku, televizní stolek, třeba i tu televizi nahradíme novou...
První problém nastal už s obývací stěnou, neboli televizním stolkem. Máme ooobrovskej obyvák a to znamená, že potřebujeme i obrovskou stěnu. Jenže ta by vydala za dvě sedačky.
Pomohl strýček Google. Vyplivl nám krásnou fotku obývací stěny. Jenže ta té naší odpovídala z poloviny. Ono totiž kamenný obklad byl pouze za televizí a byl zapuštěný.
Problém. My nadšenci máme obklad po celé stěně.
Ale můj šikovný manžel zhodnotil, že to nebude problém. Prostě se něco vybourá, předělá, přivrtá a do týdne je hotovo.
Probíhá první den rekonstrukce. Třeští mi hlava z vrtání, kýchám z prachu a děsím se nadcházejících pěti dní.
Máme šikovného pomocníka. Mamčin přítel se s radostí nabídl, že mému muži pomůže. Jen jsme dojeli z práce, chytil do ruk takovou tu vrtačku s dlooouhatánským vrtákem. Do vize krásného obýváku spadá i bio krb a někde v těch místech mají být čtyři díry na uchycení či co. Po ani ne třech minutách slyším nadávky.
Ale o nic nejde. Provrtat díru skrz zeď přece není žádná katastrofa. Ještěže to pod tím zábradlím, které je z druhé strany stěny, nejde moc vidět. Ovšem, všimnete si. Manžel nenápadně poodstoupil ke mně a zašeptal "To je pomocník". Nevím, koho litovat více. Ale když ono je tak pěkné, že chce pomoct. Můžeme být rádi, že nepřijel můj bratr.

Veškeré myšlenky, zda nemám připojit ruce k dílů vzaly za své. Nechám nálepku nešiky někomu jinému. Nemusím mít všechno, že jo.
Tak jsem se raději uklidila do kuchyně a pustila se do pečení bábovky.

Když jsem asi před rokem a půl zkoušela bábovku dle receptu, který jsem si sama našla na internetu s tím, že trumfnu mamku a její dokonalou bábovku, dopadlo to katastrofálně. Nakonec jsem volala mamce, ať mi svůj recept pošle a o tomhle nezdařilém pokusu nikdy víc mluvit nebudem.
Od té doby už odtekla spousta vody a já jsem své bábovky dovedla skoro k dokonalosti. To je tak, když děláte něco, co vás baví místo toho,o čem víte, že vám stopro nepůjde a nemá cenu zbytečně někoho rozčilovat tím, že to pokazíte.

Pro zážitek po svých aneb projekce Mezi buddhisty a komunisty

Jak jsem slíbila, přináším zážitky z přednášky pana Zibury a přidám k tomu vše kolem dokola. Protože to fakt nebylo jen přijet, poslechnout, zatleskat a odjet.
Projekce byla naplánována na sedmou hodinu večerní.
Jelikož jsem správná a zodpovědná manželka (a někdy to je opravdu záhul!), den předem jsem si naplánovala, co rychlého uvařím na oběd, abych u plotny nestála do půl sedmé a pak jela na takovou akci namalovaná - nenamalovaná a oblečená - neoblečená. Jsem ženská přece, chci se líbit (manželovi, samozřejmě!;)). Takže den předem jsem si nakulmovala vlasy, spoléhajíc na to, že ty krásný lokny do zítřka vydrží. Vydržely. Na jedné straně. Tu druhou jsem točila jak o život o půl patý ráno druhého dne. Nu což, nenechám se vytočit hned z rána, čeká mě ještě osm hodin v práci. Pracovat mezi samýma babama taky někdy není žádný med. A taky nebyl. Jedna paní se najednou přestala bavit ze dne na den a nikdo nevěděl proč. A tak se řešilo a řešilo. Ale já. já si náladu zkazit nenechala, těšila jsem se na večer.
Doma jsem si teda na půl hoďky stoupla k plotně, udělala onu rychlovku a šla se chystat. Ještě bylo v plánu koupit kvítečko k mamčinýmu svátku.
A tak jsme vyjeli před šestou, abychom měli rezervu, že jo. Koupili jsme kaktus, který krásně kvetl a zdálo se, že večer začíná tak, jak má. Úspěšně.
Začalo pršet. Totiž, byla to bouřka tak velká, že jsem díky mému strachu z bouřek, přemýšlela, zda to neotočíme zpátky domů. Ale touha po kultuře byla silnější. Tak jsme pokračovali. Moje podmínka byla, že zaparkujem blízko Domu kultury, kvůli krásným loknám, jinak bych byla zmoklá slepice.
Povedlo se. Zaparkováno před místem konání. Bylo asi čtyřicet minut před začátkem. Tak dáme kafe, ne?
V krásné kavárně plné polic s knihami, jsme si objednali kávu, víno a plni očekávání jsme čekali na správný čas, kdy vyjít směr kulturní zážitky.
Patnáct minut předem jsme se zvedli, zamířili k Domu kultury. Už mi začalo být divní to, že po schodem s námi nikdo nestoupá. Ne, že bych potřebovala, aby mi někdo při šlapání do schodů okukoval zadek, ale přece... Kde jsou, kruci, ti lidi?
A pak to přišlo. Tady se dnes nic neděje. (!)
Hodná paní nás navedla k místu, které bylo malinkatými písmy, uvedeno pod velkým nápisem Dům kultury. Kašlem na auto, to pak dojdem, teď běžíme. A já nikdy neběžím! Uf.
Stihli jsme to s pětiminutovým předstihem. Oddechli jsme si.
Šla jsem připravená. Druhý díl o cestování pana Zibury jsem si hrdě nesla v tašce, předpokládajíc, že proběhne nějaká autogramiáda. Před sálem probíhal prodej obou knih. A mě začalo hryzat svědomí. Jdu na projekci spisovatele a nemám obě knihy? Ostuda! A tak padly poslední úspory na první popis putování. A ani mě nedostihly výčitky. Perfektní investice, ve které mám i podpis s věnováním! Byla jsem štěstím bez sebe.

Strašně jsme se nasmáli. K fotkám přidaný komentář byl strašně vtipný. Hrozně ráda bych vám tady napsala pár vtípků, ale bylo jich tolik, že si nepamatuju ani jeden. Promiňte.

V první půlce, jako již tradičně při takových příležitostech, ať už je to v kině nebo kdekoliv jinde. se mi zachtělo jít na záchod. Ale to jakože fakt strašně. Kroutila jsem se na židli tak, až jsem se bála, že jelikož sedíme hned v první řadě, pan Zibura si toho všimne a vtipným prohlášením zahájí přestávku. Zahájil. Naštěstí to nebylo kvůli mně. Prý kvůli zvětšení prodeje knih. A taky autogramiádě. Oddechla jsem si, utíkala na toalety pak si hrdě s oběma knihami v rukou stoupla do řady pro podpis.
Otázka, zda obalená kniha náhodou není z knihovny, jelikož by asi moc rádi za popsání knihy nebyli (diskutabilní), mě nevyvedla z míry. Ale poznámka na moji odpověď, že si ji nechci zničit častým nošením v tašce, že tedy asi čtu velmi pomalu, mě trochu urazila. Trošičku. Dobře, tohle mě z míry vyvedlo. Šla jsem zpátky na sedadlo rudá až na zadku. Manžel nekomentoval.

Druhá část byla stejně tak vtipná a informativní, jako ta předchozí. Měla jsem navíc strašnou radost, že moje drahá polovička není o nic méně nadšená, než já. Bylo to perfektní a každému doporučuji si jednak knihu od pana Ladislava Zibury přečíst a taky si na jeho projekce zajít. Vlastně ani nic číst nemusíte, ale ty knihy k tomu prostě patří.
Když vše skončilo a já se podívala na hodinky, byla jsem trošku vyhukaná, v kolik se asi dostanu do postele. Ale mé nadšení to nezmírnilo. Tak budu jeden den v práci jak praštěná. To přežiju.
Když jsme šli zpátky k autu (bylo to mnohem dál, než jsem si během spěchu na začátek představení všimla!), vykládali jsem a já si všimla, že na jedné z budov je cedulka s nápisem "Klub kaktusářů". Tak jsem mamince ještě ke kvítku udělala fotografii. Kdyby se náhodou v pěstování kaktusů shlídla, tak ať se má ke komu připojit, že jo.

Spát jsem šla asi o půl noci, protože bouřka, které jsme ujeli, nás doma dostihla a já nemohla usnout.
Jsem moc vděčná za ten večer a za to, jak mě nadšení nabylo na celý týden.
Pokud uvidíte, že se ve vašem městě podobná projekce koná, určitě si ji nenechte ujít. Nemělo to chybu! :)

Tak na to vlítnem.

V troubě se mi peče kuře na červeným zelí, manžel mi venku dává do kupy zahrádku (jakože úplně od základu, i s plotem, brankou a taky hlínou, která se vlastně musí dovést. Aby mi z ní taky něco vyrostlo, že jo), v telce jde houbelec a mě zase kouše touha něco napsat.
Aby bylo jasno. V hlavě žádný extra hluboký myšlenky nemám. Jen mě svrbí prsty. A jelikož jsem nenašla žádný prázdný sešit, a protože chci začít psát od začátku, jakože jsem začala nový život tím, že jsem před rokem vstoupila do manželství, odmítám psát do deníku, do kterého jsem svůj rukopis vložila poprvé, když mi bylo asi tak dvacet. Což už nějakej ten pátek není.

No a tak jsem si vzpomněla na tenhle blog. Vždycky jsem sem psala hrozně ráda. Už od prvního příspěvku bylo nám všem jasné, že ze mně, nehledě na mé sny, spisovatelka nikdy nebude. Ale holka může snít. A já mám pocit, že sen skoro žiju. Ne, žádná kniha mi nevyšla (naštěstí pro všechny), ale jsem tak strašně spokojená, že čekám, kdy se to buď všechno totálně zhroutí nebo mi někdo přijde říct, že vlastně fakt spím a už bych se mohla probudit.
Ne, nežiju na žádným růžovým obláčku. S panem Šikovným žijem v rodinném domku o kterým bych strašně ráda napsala, že je malý. Jenže není. Je velký jako blázen a má dva obýváky. Pro větší klid ten druhej obývák není obývák, ale společenská místnost s pingpongovým stolem, který je tam akorát na vyplnění místa a pro optické zmenšení místnosti (absolutně marné). Taky máme dvě koupelny, na což nejsem zvyklá vůbec. Vždycky jsem se tísnila v koupelně malé. Nebo menší. Rozhodně jsem si nemusela vybírat, jestli půjdu do vrchní nebo do spodní. Prostě jsem šla do jediné koupelny a basta.
Ten baráček je na normální české vesnici, kam ale zabloudí málo kdo. I autobusy sem z donucení jezdí dvakrát denně a z toho jeden v pět ráno. Musela jsem si udělat řidičák, což považuji za největší úspěch, kterého u mě pan Šikovný byl schopný a zároveň je neuvěřitelné, že zvládl ty nervy, které se mnou chudák prožíval po každé hodině jízd. Ten řidičák je mi zatím absolutně na nic. Včera jsem málem nestihla zabrzdit na kruhovém objezdu. Ještěže má manžel takový  postřeh. A já tímhle moc děkuji servisákovi za seřízení ruční brzdy. Nemám ráda řízení. Od osmnácti kdy se o něm ve spojitosti se mnou začalo mluvit.
Jenže tady, tady mi, ať hledám a přemýšlím a vymýšlím, nic jiného prostě nezbude.
V té vesnici nemáme žádné rodinné příslušníky. Ani tu zatím nikoho moc neznáme, krom sousedů, paní z obchodu, její tři dcery (a to si nejsem jistá, zda jsou tři a zda jsou dcerami) a jejich jedno dítě (myslím, že děvčátko) a taky pár pouličních psů.
Pejska máme taky. Náš labradorek má už deset let a převzala jsem ho do péče od svého bratra, který si vyjel do Anglie. Už je zpátky. A k mé obrovské radosti pejsek zůstává s námi a je tu stejně šťastnej, jako my. Nic neříkal, ale fakt v to věřím.
Fakt, že žijeme bokem, od maminek, babiček, tatínků, tetiček a dalších, ale nemění nic na tom, že jsme terčem velkýho množství návštěv. Chlebíčky nemůžu vidět ani na obrázku, chuťovka pro mě není pohoštění, ale trest nejvyšší a už mi došly i otázky a odpovědi o tom, co je nového, protože vím všechno o všech a to platí i naopak.
Navzdory všemu, velkýmu domu, množství lidí, jsem ale neztratila nadšení pro knížky a pro dnešek můžu říct, že i pro psaní. Čtu, poslouchám v práci při práci (!) audioknihy a všechno tohle (i s tím vším ostatním) mě neskutečně naplňuje.
Jedna z posledních knížek, který jsem četla je ta od Ladislava Zibury o jeho cestě do Jeruzaléma. Díky jeho vtipu (pro některé přehnaný, ale mě se líbí) jsem se dokázala do knížky naplno ponořit a vtáhla jsem do svého nadšení i manžela. V dubnu jedeme na Ziburovu přednášku o zdolávání Himaláje."Pěšky mezi buddhisty a komunisty" jsem si musela kvůli přednášce koupit (myslíte, že bude i autogramiáda?) a jsem z ní už po pár stránkách vysmátá a natěšená a strašně se mi líbí.
O celé přednášce vás budu informovat :)
Tak. A kdo došel až sem, nejspíše umírá nudou. Ale věřte mi, vypsala jsem se a přesně to jsem potřebovala. Ono to už příště nebude tak ukecaný, zdlouhavý a sobecky jen o tom, jak se mám.
Nesnáším změny času, ale protentokrát jsem ochotna to přehlížet a poprat se s tím, jelikož delší den pro mně znamená více klidu u tohohle psaní. Jdu zkontrolovat, jak mi vyrostla zahrádka a příště vám dám echo, jak jsem se poprala se sázením zeleniny. Bojím se toho jen o trochu míň, jak toho řízení. Ale strašně chci domácí zeleninu. A protože mám šikovného chlapa, zahrádka během týdne získala své místo a i vlastní plot. Co jsem chtěla, to mám. Uvidíme, jestli z toho bude i nějaká sklizeň.
Krásný začátek jara přeji!
P.s. změna adresy mi přijde vhodná. Miluju majáky. A taky si v novém místě bydliště někdy připadám, jako bych volala a volala a... nic. Jen moře. Každej si někdy musí zvyknout na něco jiného. Pro mě je maják symbol naděje. Domova. A náš dům je vlastně takovej maják pro mně...
Takže tak.

L.

Poté, co jsem poznala úžasného chlapa a vzala si ho.

Dlooouhatánskou dobu jsem tady nebyla.
Ani vlastně nevím, zda v sobě ještě mám tu schopnost vtipně (aspoň tedy náznakem vtipu) popisovat své zážitky. Možná nemám. Ale možná se sem tam ozve.
 Před dvěma lety jsem se seznámila s klukem, který mi učaroval. Ale měl babu. Tak jsem si počkala. A oni se rozešli. Tak jsem zatahala za pár nitek a šli jsme na rande.
A pak jsme spolu byli každej den a pak každou noc.
A pak jsme se v obchoďáku zasnoubili. Protože je to správné. Protože to tak má být.
Rok na to, letos v červenci jsme se vzali. V krásném útulňoučkém kostelíčku nedaleko vesnice, kde se můj manžel narodil a kde se z něho stal tak skvělý chlap a nejlepší muž pro život a rodinu.
Chtěli jsme malou svatbu, načež se z toho stala svatba střední, na mé poměry snad i velká. Nevadí.
Pařili jsme do rána. Vždyť jsem udělali nejlepší rozhodnutí v životě! Kdy to tak asi jinak oslavit? Doma? Sami? Na to bude času! Celej život!

Moje maminka plakala (já k tomu měla náběh od rána!) Dědeček nemohl dojetím mluvit, když mě vedl k oltáři, prosvištěli jsme uličkou, abychom už každej byl na místě, protože ta nervozita, a těch lidí!
Nevím, jak se nám podařilo zpaměti odříkat slib, ale podařilo. Nevím, jak jsem manželovi navlékla prstýnek, který hrdě nosí každý den, ale nasadila. Pokud si dobře vzpomínám, s jeho pomocí. Klepaly se mi ruce, klepala jsem se celá. Nejsem na projevy na veřejnosti. Červenám se, i když mluvím před více, jak dvěma lidmi.
Už rok se učím vařit, protože chci, aby se můj manžel měl dobře. Od Velikonoc to zkouším ve své vlastní krásné vanilkovo černé kuchyni v našem krásném rodinném domečku. Je to šílená makačka, ale všechno mě to děsně baví.

Prostě mě jen tak napadlo, že opět pustím prsty na klávesnici a dovolím jim, aby si psaly, co srdce žádá. A že bych se o to třeba pokoušela častěji a častěji :) Takže uvidíme, jak se k tomu budu mít!
Zrovna vařím svíčkovou a mám neblahé tušení, že mi to vůbec nejde, takže bych se měla jít věnovat nedělnímu obědu a vymýšlení možné náhražky!

V kině na Hvězdy nám nepřály a Tři bratry.

O tom, že jsem od přečtení knihy TFIOS naprosto posedlá tímto příběhem buď už víte anebo Vám to právě sděluji. Posedlost dospěla do stádia, že jsem si objednala kryt na svůj iPhone, aby o mém bláznovství věděl každý, koho potkám. To, že jsem telefon musela o dva dny později, co mi kryt s těmi krásnými větami z knihy došel, musela reklamovat, si povíme jindy.
Já dnes, po dlouhé přestávce v blogování, chci mluvit o tom, jak jsem mamku, její kolegyni a dceru oné kolegyně vyloženě donutila jít do kina na filmové zpracování nepřekonatelné knihy od Johna Greena. Dobře, dcerku kolegyně jsem nutit nemusela. Četla. Věděla.

Sraz jsme měly asi dvacet minut před začátkem filmu (aby mi nějací chytráci, kteří se na kino jdou podívat jen kvůli tomu, že "Tam přece hraje ta co hrála v Divergenci a její bratr! To musím vidět! Juchitý!", nevyfoukli lístky přímo před nosem, i když jsme je pro jistotu měly zarezervované) a já jakožto ubrečená a emotivně vysílená už jen po přečtení knižní předlohy, jsem si ještě dala panáka fakt ledově vychlazenýho citrusa, abych bez slz vydržela aspoň úvodní titulky.
Po usazení na předem vytipovaná místa jsme všechny (na mé varování) v tašce vyhledaly kapesníky (maminka a spol.vytáhly papírové. Já jelikož šla do drogérky jen kvůli nim a odešla z ní s asi pěti laky na nehty a pak přemýšlela, co jsem tam vlastně chtěla a na nějaké papírové kapesníky jsem totálně zapomněla, jsem si s hrdostí vytáhla babiččiny plátěné - dva) a film mohl v pohodě začít. Začal fakt v pohodě, člověk se zasmál, Shailene se opravdu ukázala jako super herečka a Ansel nezůstal ve stínu. Vyšvihl se a já jsem ráda, že v mé mysli si nadobro nepřišil pozici Trisina bratra v Divergenci. Jenže pak to začalo a mé dva kapesníky prostě nestačily. A myslím, že ostatní návštěvníci kina na tom byli podobně. Fakt jsem nestíhala zadržet pláč a začít se smát. Prostě jsem rezignovala a brečela během smíchu. Ostatní děvčata konaly dle mého příkladu.
A potom jsem udělala chybu. Ve chvíli, kdy opravdu nebylo vhodný se smát, jsem mamince potichu sdělila, že s těmahle ubrečenýma očima a nosem, o kterém by kdokoliv prohlásil, že musel být ukraden Rudolfovi, přece nemůžu jít na rande! Jo, měla jsem na jedenáctou domluvený rande a jo, šla jsem na něj. Problém byl ten, že mou zoufalou poznámku neslyšela jen mamka. Ale i kolegyně a její dcera. A taky dvě holky, sedící vedle mě. Ano, propadala jsem se zároveň se smíchem hanbou do země.
Po odchodu z kina jsme mimochodem vypadaly všechny čtyři jako Rudolfovy nepovedené sestry, které spojuje pouze fakt strašně moc červenej nos.
Od té doby uběhl asi měsíc nebo tak nějak a já TFIOS viděla už třikrát a stihla dvakrát přečíst. Myslím, že si teď na chvíli dám pokoj. Ale ano, ten kryt si na iPhona hned, jak se mi vrátí z reklamačky, nasadím. A vtipný je, že přítel od kamarádky po shlédnutí hvězd prohlásil, že ho chce taky a opravdu ho na svůj Note II našel. Takže holky nejsou jediný, kterým Hvězdy učarovaly.

V pondělí jsem jela do města (abych svůj iPhone do té reklamačky hodila zavčasu) a jelikož se mi nechtělo zpátky domů, souhlasila jsem s návštěvou kina. Kamarád vzal svou pětiletou sestřičku a já asi fakt z naší trojice byla na Tři bratry nejvíce natěšená. Ale vážně, Tajemství staré bambitky s Klusem byla přece luxusní! Takže jak by Bratři mohli zklamat?! Takový obsazení!
Neříkám, že část s myslivečkem a Karkulkou nebyla ujetá. Byla. Ale zbytek? Scéna se zapomnětlivým Klusem a mečem? A opravdu mi tu krásnou písničku tam mohli hodit ještě v závěrečných titulcích! A pohled Dyka Však-já-už-do-těch-futer-znovu-nevrazím? Nepřekonatelná. Kamarádova sestra vydržela celý film, což ani jeden z nás nečekal. Pohádka vhodná pro děti i dospělé, nekecám.
Už dva dny přemlouvám členy rodiny, aby mě do kina vzali znovu. A pořád marně. Takže, pokud někdo z vás nemá doprovod a nerad chodí do kina sám, hlásím se dobrovolně!

Lux.

Tři dny v lihu. A smradu.

Od pátku je jeden návštěvník obchodu za druhým řazen mezi pobudy. Kdo je tam zařadil? Já. To maj za ten smrad, který po nich v prodejně zůstane. A chudák kolega. Nejednou se stalo, že šli ode mně rovnou k němu. Ale je to chlap. Ten si s nimi poradí. Co já tady, chudák bezbranná blonďatá holka, na kterou se někdo jen špatně podívá a už leze pod pult s přáním být neviditelná. 

• Pátek, dvě hodiny odpoledne. Ještě mě čekaj celý tři hodiny a jedna pracovní sobota, než budu moct říct, že mi začal víkend. A k tomu lidi prostě nechodí. Nemám co číst. Nesbova Levharta jsem nechala doma. Je to bichla. V práci by si jí šéf všiml a jsem v háji.
  Konečně se otevřely dveře. Ten chlap prostě vypadá divně! Ale za ním ihned vstoupí ženská, sice taky žádná kopretinka, ale aspoň nepřišel sám. Ona ho bude krotit, kdyby něco.
  Nakoupené mají ihned. To je teda klika! A já mám dokonce vydělané, ani jsem v to už nedoufala.
  O hodinu později se borec vrací. Sám. Bože. A je na káry. Je narvanej jak regál. A chce si potykat. Asi budu zvracet. Na telefonu nemůžu nastavit bluetooth, takže spadá do reklamačky. Jenže jedou na dovolenou. Držím v sobě otázku, jak v tomhle stavu chce nastoupit do autobusu a vydržet několika hodinovou cestu. Dyť hodí šavli v první zatáčce. Chudáci spolucestující.
  Odchází s tím, že si telefon vymění za druhý, který má na prodejně kolega. Uf. Mám klid.
  Ne, tak nemám. O půl hodiny později začne řvát mobil a na displeji se ukazuje číslo kolegova firemního. Sakra, ten mi to dá pěkně sežrat. A taky že jo. Nemohl se toho kačera zbavit. Taky se chtěl seznámit. Podezřívám ho, že si cestou ještě někde dal tři čtyři panáčky na kuráž. Protože jo, měl ho jak z praku, ale teda, rozhodně tady nepředváděl to, co mi popisoval kolega, že předváděl u něj. Ale smrad po něm zůstal stejný. Mám pocit, že tady smrdí po dvou denním větrání pořád. Ble.
• Včera, po páté hodině, jsem nastoupila do autobusu, který mě měl dopravit domů. Teda, škoda, ne úplně domů, samozřejmě, mám nohy. A mám je dvě, že? Sednu si, šťastná, že mám vůbec kam, protože stát, stejně jako paní vepředu, hned vedle protivnýho řidiče, to bych s tou stokilovou taškou, ve které jsem táhla nákup, nezvládla.
  O pět minut později měním názor. Mám chuť zavolat na tu bábi, že ji s láskou pustím na svý místo. Protože ten chlap, co stojí v uličce přímo vedle mě, se buď do vteřiny vykulí k mým nohám nebo do mýho klína. Nebo, v onom stavu, by možná zvládl oboje. Snaží se dostat na sedadlo vedle solidně vypadajícího pána. Aktovečka, brýlečky, chytrej telefonek v ruce a v druhé propiska. Ale neviděla jsem zápisník. Asi jen doplněk nebo co. Překypoval radostí, když se to opilý cosi zeptalo (ale teda, klobouk dolů, já bych nebyla schopná ani kývnout hlavou, natož tak říct jedno jediný slovo. On ze sebe vypravil dokonce celou větu! Asi trénoval), zda si může sednout. Ono to jednu chvíli teda vypadalo, že si spíš lehne. Lidi, ale ten puch! To jsem dlouho nezažila. Paní, sedící vedle mě, to zapíchla ještě než jsme stihli vyjet z nádraží a i když jsem ji nechtě docela dost bouchla při snaze se zkusit vyhnout dotyku pobudy, se nevzbudila, onen zápach, to vám byla přímo facka do ksichtu. Myslím, že pak už nezabrala.
  Vystupoval asi deset minut. Pán v brejličkách vypadal spokojenější. I když dýchal pusou. To jsem poznala. Ale upřímně, vždyť já taky.
• Dnes ráno ještě ani nestihnu uvařit silný kafe, který mě má na dlouhý den dostat do formy, a už se otevírají dveře. Ještě jsem si ani nestihla zákazníka prohlídnout a už mi to bylo jasný. Další! Co to jako poslední dobou je? Pokud vím, tak žádná nová putika v okolí otevřena nebyla! I když je fakt, že jich je tady docela dost. Já ten odér snad nevyvětrám! Si to vemte. Venku klemra jak v listopadu. Sluníčko vyleze maximálně na pět minut, takže chodníky ani nestihnou uschnout a už zase leje jak z konve a v tomhle nečasu já mám denně osm hodin větrat kvůli nějakým idiotům, kteří pocítí nakupovací horečku jen když si dají do jedné i do druhé a potom pro jistotu ještě do desáté nohy rum? Či slivovičku nebo tak?!
  Naštěstí si jen vzal sluchátka a během sekundy byl fuč. No, i tak stačilo. Mám na sobě svetr, sako a koženou bundu. Z venku mi sem jde kravál, protože je tady provoz jak na Václaváku. Je mokro, takže se naštěstí nevíří prach.
  Ale říkám vám, ještě jeden a budu je hromadně žduchat ze schodů! Fuj.
  
  

Co vy, potkáváte často takové vítěze?